Pohled do jiného světa

Předmluva

Bude pro nás jistě užitečné, odložíme-li svůj obvyklý pozemský obzor projednou stranou a pohlédneme-li do jiného světa.

Rozšíříme si tak rozhled, uvidíme nové souvislosti, získáme nové poznatky a nakonec i jistotu, že tento a onen svět jsou spolu nerozlučně spojeny, tvoří tedy jeden celek. Také zákony stvoření působí na obou stranách stejně. Základem zde podávaných vysvětlení je vědění Poselství Grálu »Ve světle Pravdy« od Abd-ru-shina.

V této knize se zmiňuje rovněž Zjevení Janovo, neboť se nacházíme uprostřed naplňování jednoho z jeho nejdůležitějších úseků.

Vomperberg, září 1995

Pravdy a moudrosti ve rčeních a příslovích

Mnohá přísloví a rčení v sobě obsahují hlubokou pravdu a moudrost. Jsou proto nadčasová, tedy povždy platná, protože pravda zůstává věčně stejná.

To se týká mezi jiným i lidových rčení. Ale co je to »lidové rčení«?

Ve všech dobách existovali lidé, kteří měli přirozeným vyciťováním ještě spojení se silami působícími ve stvoření. Jejich duch vytušil pochody a děje ve tkaní stvoření a shrnul je do prostých slov, jež se posléze stala příslovím či rčením.

Následující kapitoly chtějí přiblížit pravdivost a moudrost některých přísloví a rčení pomocí vědění z Poselství Grálu »Ve světle Pravdy« od Abd-ru-shina, aby tak v čtenáři probudily hlubší porozumění pro divuplné působení nádherného Božího stvoření.

Všechny dobré věci přicházejí ve trojicích (přísloví)

Světlo vycházející z trojjediného Boha vyplňuje celé stvoření v posvátném trojzvuku až dolů do nejhlubších pozemských oblastí.

Symbolem trojice je prastaré znamení – trigon (trojúhelník).

Také zde na zemi existují problémy, věci a děje, které ke svému vyřešení musejí tvořit trojice, a nelze je dokončit, chybí-li třetí člen.

Kupříkladu pojmy »pohlavní síla«, »vyciťování studu«, »pohlavní pud« jsou od sebe jako trojzvuk neoddělitelné. Pohlavní síla neznamená totéž co pohlavní pud. Má jako nejjemnější výtvor hmotnosti za úkol prožhavit duchovní vyciťování a navázat tak spojení ducha s hmotností, s pozemskostí. Chybí-li zde tělesné vnímání studu jako ochrana a zábrana, je společné působení přirozené trojice narušeno a moci se ujímá nezdravá, nepřirozená smyslnost, schopná způsobit mnoho škody.

K pojmu »jednoduchosti« patří ještě pojmy »jasnost« a »přirozenost«. Jen v tomto trojzvuku je jednoduchost schopna rozvinout svůj účinek.

Příchod člověka na zemi sestává z plození, inkarnace a zrození. Pojem »inkarnace«, tedy vstup ducha do pozemského těla, mnoho lidí nezná nebo odmítá. Znají tedy jen dvě podmínky, a mnohé související problémy tak nedokáží vyřešit, protože třetí děj, inkarnace, jim v pojmovém životě schází. Vždyť bez inkarnace není možné ani narození. Je to tedy právě tak, jak říkají slova: »Všechny dobré věci přicházejí ve trojicích!« Musejí to ale být dobré věci, protože jen ty se zachvívají v zákonech stvoření a jsou jimi podporovány.

Oko za oko, zub za zub (bible)

Oplácet stejné stejným, to je smysl těchto starozákonních slov.

Ve skutečnosti jsou spolu s biblickým výrokem »Mně patří pomsta, já odplatím!« výrazem Božské spravedlnosti. Je jim třeba rozumět duchovně. Nepopisují nic jiného než zákon zpětného působení, který spočívá také v Kristových slovech: »Co člověk zaseje, to také sklidí.« A sice vždy stejný druh, tedy druh za druh nebo utrpení za utrpení, radost za radost. Jako vyroste ze zrn pšenice vždy jen stejný druh pšenice, je právě tak schopno zlé chtění přivodit ve zpětném účinku jen zlo a dobré chtění jen dobro.

»Pomstu«, tedy odplatu musí člověk přenechat Božím zákonům. Nesmí ji vykonat sám, třeba z osobní pomstychtivosti, tím, že pachateli také vyrazí oko, jak to učinil on jemu.

Protože výslovně platí: »Mně patří pomsta, já odplatím!«, a tato odplata je spravedlivá až do nejmenšího, tak, jak by to člověk nikdy nedokázal.

Tak je třeba rozumět i Pavlovým slovům k Římanům: »Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud…«, tedy pro zpětné působení.

Ani ten nejzbožnější nemůže žít v míru, když se to zlému sousedu nelíbí (Schiller)

Tento výrok nechť je nám podnětem k zamyšlení nad pojmem »mír«.

Rozhlas, televize, tisk poskytují denně dostatek smutných příkladů, dokazujících platnost těchto slov.

Lidé vedou už po tisíciletí války. Za tu dobu prožili jen málo let v míru.

Po všechna ta tisíciletí to chodilo střídavě vzhůru a dolů, jedno bezpráví následovalo za druhým a ve zpětném účinku přinášelo opět porážku a zkázu. Neboť ještě nikdy nevedly války mezi lidmi, kmeny a národy, ani tisíce uzavřených mírových smluv ke vskutku spravedlivému rozhodnutí, které by přineslo skutečné vyrovnání bojujících sil, a tím trvalý, požehnaný mír.

Jak má ale povstat zaslíbená tisíciletá říše míru na Zemi, když se člověk jako jednotlivec nechce vynasnažit všemi svými silami o pravý mír v duši?

Jen ten, kdo z přesvědčení věří v Boha a jeho vůli, projevující se v zákonech jeho stvoření, je schopen tohoto míru dosáhnout. Neboť skutečný mír spočívá v Bohu!

Čím více lidských duchů v sobě oživí touhu po míru, tím větší bude naděje na uskutečnění říše míru na zemi tak, že »zlí sousedé« už nedostanou prostor a lidé usilující ke Světlu budou moci jít nerušeně svou cestou k duchovní zralosti!